Dostal jsem výpověď, co teď?

Dělám práci, která mě baví. Mám rád své pracovní prostředí, kolegy, práci jsem obětoval strašně moc a najednou si mě šéf zavolá a řekne: "Promiň, ale je zlá doba a zítra už prosím nechoď." (v té lepší variantě samozřejmě)

Téma, které ho se dnes a denně bojí většina lidí. Proč se toho však tolik bojí? Mají závazky? Na trhu není práce? Nejsou schopni si práci najít? Neví co dál...? Myslím, že největší strašák jsou finance. To, co v rámci finančního koučinku lidi učím je především tvorba rezerv v čase. A tato doba to krásně ukázala třeba v covidu. Kdyby měl každý pracující minimálně tři měsíční platy rezervu, určitě by tuto dobu zvládl lépe. Proto se i tento strašák dá ošetřit. A kdo pracovat "chce", ten věřím, že do 3 měsíců práci najde.

Pak záleží, jak se člověk staví k samotné práci. Jsou lidé, kteří když přijde výpověď, uvězní se ve smutnu, trochu i depresi. Jsou zklamaní, říkají si: "Proč já?", "Co teď?", jak to zvládnu a nevidí moc dopředu. Pak je druhá skupina, která ví, že schopnosti mají, jinak by nebyli tam, kde jsou nyní. Tak začnou znovu. Nevybrali si to, ale vyburcuje je to všem ukázat, že to zvládnou. Musí. Mají rodinu, závazky, ale hlavně chuť.

A nebyla to jen koronadoba. Měla jsem i řadu konzultací s maminkami vracejícími se po rodičovské dovolené. Kdepak asi bylo jejich sebevědomí, když jim na několik rozeslaných CV nikdo neodpověděl?

Zase jeden příběh ze života. I já se vracela do práce po mateřské dovolené. Práce snů, super kolektiv, skvělý zaměstnavatel. Práci jsem věnovala hodně času, byla to srdcovka a když přišel znenadání nějaký urgentní projekt typu billboardová kampaň, nikdy jsem neřekla, že mám v 16 hod. padla a jdu domů. O to smutnější bylo, když Vám šéf sdělí, že pro Vás nemá místo, ale že o vás se nebojí, že vy si práci najdete. Ano, tohle přesně chcete slyšet. Také člověka pohltí smutek, říká si proč já, udělala jsem něco špatně? Syna bych za tu práci však nikdy nevyměnila. A dnes? Dnes si říkám, ještě že mě nechtěli, nikdy bych nebyla tam co jsem dnes. Posouvám lidi na x frontách, aby se měli v životě dobře, lépe. Tam bych byla jen marketingová specialistka, max. manažerka a asi bych nikoho zásadně neovlivnila. Takže za tu životní lekci/šanci (zase jen záleží na úhlu pohledu), děkuji!

Právě i v takových chvílích - jakékoli pracovní křižovatky, je dobré využít kouče. Uvědomit si, co chci, v čem jsem dobrý, tak trochu si dodat sebevědomí, proč se bojím třeba i podnikat, i když mám dobrý nápad, jaké mohou nastat překážky a nejdou tedy nějak ošetřit?

Kouč neradí, ale pomáhá najít odpovědi. Proto každý, kdo řeší jakékoli pracovní nespokojenosti, změny, návraty, vlastní podnikání, by toho měl využít.

A kdo úplně nechce kouče, tak stačí kariérní poradce. Protože občas je háček jen ve špatně sestaveném CV, neosobním motivačním dopisu nebo dalších drobnostech, které Vám kariérní poradce odhalí.

Takže pokud jste na jakékoli pracovní křižovatce, klidně se ozvěte. :)